08.05.2016 23:15


Detenční centra pro uprchlíky jsou horší než vězení, říká zpravodaj OSN pro lidská práva migrantů

Autor: Adéla Klečková | Kurz: Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Zpravodaj OSN pro lidská práva migrantů Francois Crépeau  si během své krátké návštěvy Česka našel čas na rozhovor, ve kterém sdílel svoje zkušenosti z uprchlických center a názory na vnímání uprchlíků ve světě. „V každé generaci se najdou lidé, kteří museli opustit svůj domov. Nám bylo v minulosti pomoženo, teď je na nás tu službu vrátit,“ říká Crépeau.

Audio

    Rozhovor se zpravodajem OSN
         
    Autor: Adéla Klečková

Praha – Na očích má brýle se zlatou obroučkou a na tváři vlídný úsměv. Ačkoliv působí jako jeden z nejdůležitějších poradců OSN v otázce imigrační krize, na první pohled působí nenápadně. Pak ale začne mluvit o svých osobních zkušenostech s uprchlíky a jeho řeč těla se zcela promění. Zvážní, slova se z něj hrnou a nejsou k zastavení, často si v obzvláště dramatických pasážích pomáhá výraznou gestikulací. Francois Crépeau, zpravodaj OSN pro lidská práva migrantů viděl za posledních pár let více utrpení, než většina lidí za celý život. V rozhovoru ovšem mluví o naději. Imigrační krize je podle něj pro Evropu příležitost a nikoliv hrozba.

Francois Crépeau Foto: YOUTUBE

S kolika uprchlíky jste se během svého působení u OSN setkal?

Přesný počet nedokážu říct, se spoustou. Pokaždé, když navštěvuji zemi, jdu na místa, kde jsou uprchlíci drženi, tedy detenční centra, uprchlické tábory, vězení…

Jaký vliv to na vás má?

Není to jeden jediný zážitek, ale jak se moje vnímání změnilo. Když jsem vzal tu práci, bál jsem se, že budu trpět depresemi. Mým úkolem je navštěvovat detenční zařízení, a můžu vám říct, že to nejsou hezká místa. Jsou temná a depresivní. My si myslíme, že vězení jsou hrozná, ale ve skutečnosti jsou uprchlická zařízení daleko horší. Ve vězení jsou nějaké předepsané podmínky, jak musí být velká, že vězni mají třikrát denně nárok na jídlo, toaletu, vycházky atd. Uprchlíci tenhle luxus nemají. Viděl jsem uprchlíky, kteří bydleli v kontejnerovém bytě, ve sklepích policejních stanic. Mnoho humanitárních pracovníků tyhle místa nevydrží déle než pár týdnů, pak odchází. U mě se ale smutek a návaly úzkosti se u mě ale nakonec nedostavily. Protože já necítím zoufalství, ale naději a odhodlání. Ačkoliv jsou drženi v detenčních zařízeních, myšlenkami jsou už někde v Německu. Čas, kdy jsou zadržení, tráví plánováním své další trasy.

Myslíte si, že kdybyste neměl tyhle zkušenosti, váš názor na uprchlíky by byl jiný?

Určitě pokud máte s těmi lidmi osobní kontakt, můžete jim daleko lépe porozumět a ztotožnit se s nimi. Uvědomuji si teď, kolik odvahy a odhodlání člověk potřebuje k tomu, aby se stal imigrantem.

A na profesionální úrovni?

Po těchto zkušenostech je mi jasné, že daleko důležitější, než nějaká restriktivní politika jsou jedinci a jejich příběhy. Ukázali mi, že když se pokoušíme uplatňovat politiku, která je založena na stereotypech a generalizaci, která nebere v potaz příběhy jednotlivců, tak opakujeme chybu, kterou jsme udělali už tolikrát v minulosti. Ať už si vzpomeneme na ženy, homosexuály, židy, černochy… Nesmíme zapomenout, že my všichni jsme jednotlivci, máme individuální práva a příběhy. Musíme být bráni takoví, jací jsme jednotlivci, ne skupina. Pokud uplatníme jedno pravidlo na skupinu lidí na základě jedné charakteristicky, znovu se dopouštíme té samé chyby.

Ačkoliv v Česku žádné uprchlíky nemáme, panuje tu z nich obrovská obava. Co si o tom myslíte?

Osobně jsem v Česku misi nedělal, takže situaci u Vás nemohu posoudit. Ale často jsem se setkal s největším strachem z uprchlíků u lidí, kteří se sami s uprchlíkem nikdy nesetkali. Stejnou chybu, marginalizace jedné části populace, jsme udělali už v minulosti. Třeba se ženami, kdy ženy nesměly pracovat a musely se starat o děti a zůstávat doma. Dnes už víme, že je to nesmysl. Ženy jsou často ve vedoucích rolích lepší, než muži. (smích)

Nemyslíte si, ale že srovnávat marginalizaci žen a uprchlíků může být poněkud zavádějící? Mezi arabskou či blízkovýchodní a evropskou kulturou jsou přece rozdíly. Mimo jiné třeba právě ve vnímání samotných Evropanek. Vezměte si třeba kolínské sexuální útoky nebo problémy s integrací ve Francii, terorismus v Bruselu…?

Je mnoho způsobů, jak reagovat na tento argument. Můžeme třeba říct, že každá generace má v sobě nějaké černé ovce, které jsou příliš problematické na to, aby byly integrovány. Ve Francii v 19. Století to byli například Italové, kteří byli kvůli náboženství příliš odlišní. A co se sexuálních útoků týče. Vždycky bereme nehody a generalizujeme je. Asi týden po Kolíně vyšel v New York Times skvělý článek, ve kterém se psalo, že podobné sexuální útoky, jaké se staly na Silvestra, se dějí každý rok na Oktoberfestu v Mnichově. A ti, kdo nejvíce napadají ženy, jsou překvapivě Italové a Britové. Ano, určitě bude vždycky část imigrantů, kteří budou páchat zločiny. Ale to je tak přece v každé populaci. Třeba pedofilie se vůbec imigrantů netýká. To je něco, co se děje každý den v rodinách po celém světě. Uprchlíci často musí čelit problémům, s jakými se potýkají diskriminované menšiny všude po světě. Není to tedy otázka imigrace, ale je to otázka jakéhosi imigračně sociálního statutu.

Klíčová slova: uprchlíci, OSN, diskriminace, imigrace, vězení

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.