22.03.2017 16:51


Tříděný odpad vynáším jednou za čtvrt roku, zbytek sežerou žížaly, říká Michaela Ondráčková

Autor: Michaela Kolková | Kurz: Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Člověk by měl žít tak, aby co možná nejvíce předcházel vzniku odpadu. Takový je koncept životního stylu zero waste, jehož nepsanými pravidly se řídí i šestadvacetiletá Michaela Ondráčková. Spolu se svými kamarádkami Janou Karasovou a Helenou Škrdlíkovou založila první český zero waste blog, začala nakupovat bezobalově a pořídila si domácí žížalí kompostér. „Zero waste s sebou nese určité odříkání, na druhou stranu má ale i výhody. Například se vám výrazně zjednoduší život, váš domov je čistší a přestane na vás působit většina reklam,“ vysvětluje.

Bez obalu je možné nakoupit hned v několika obchodech v Brně.

Průměrný Čech vyhodí do popelnice tři sta kilogramů odpadu za rok. Ve skutečnosti to tak ale vůbec být nemusí. Že to jde i jinak dokazují mnozí příznivci zero waste, tedy života bez odpadu. Základem tohoto životního stylu je snaha o maximální omezení odpadu do té míry, která je pro člověka přijatelná. Bez odpadu už přes rok žije také Michaela Ondráčková. „Začínala jsem postupně malými změnami ve svém životě. Už dříve jsem si například na nákup nosila svou plátěnou tašku, ale to bylo opravdu jen minimum toho, co jsem mohla dělat. Po nějaké době jsem se pustila do dalších věcí. Byla to postupná cesta, na níž jsem zjišťovala co jím, odkud to pochází, a pak také co se s tím stane,“ popisuje své začátky s nulovým odpadem.

Přestože se to může zdát nemožné, Michaele se podařilo zredukovat množství odpadu natolik, že už vůbec nepotřebuje koš na směsný odpad a s tím tříděným musí k popelnici jen jednou za čtvrt roku. „Když něco na vyhození najdu, dávám to do takové malé krabičky. Ale to se stává opravdu minimálně, zvlášť po tom, co jsem si pořídila vermikompostér. Do něj dávám zbytky jídla, které by jinak putovaly do koše. Dále třídím sklo a papír, zato plast se u mě objevuje jen minimálně,“ říká Ondráčková. Právě vermikompostér je vybavením, které redukuje spotřebu plastových sáčků do odpadkového koše. Od běžného kompostéru se odlišuje tím, že rozklad zbytků potravin zajišťují žížaly, které v něm žijí. Vermikompostér má Michaela v bytě a život s žížalami si nemůže vynachválit. „Nejprve jsem jim dávala jen malé množství zbytků, ale teď už to téměř neřeším, klidně jim tam dám i bambusový kartáček a ony si s tím poradí,“ vypráví.

Kromě záměny odpadkového koše za vermikompostér Michaela podnikla ještě mnohé další změny. Snaží se shánět potřebné věci z druhé ruky, a to včetně oblečení. Poškozený počítač nechá opravit místo toho, aby si koupila nový, po Brně chodí pěšky, a co je hlavní – nakupuje bez obalu. „Nejdůležitějším kritériem je pro mě to, aby byla potravina veganská, lokální a bez obalu. Proto nakupuji v bezobalových obchodech, kam si přinesu vlastní nádoby, třeba sklenice nebo plátěné pytlíky. Do supermarketů už vůbec nechodím, ale i tam se dá částečně bez obalu nakoupit například pečivo, ovoce a zelenina nebo potraviny z pultového prodeje,“ popisuje Ondráčková nakupování ve stylu zero waste.

I když se může zdát život se snahou o minimalizaci odpadu složitý, Michaelu nikdy ani nenapadlo, že by s tím přestala. Jistou zásluhu na tom má podle ní i blog, který založila spolu se svými dvěma kamarádkami. Nese název Czech Zero Waste, byl vůbec prvním svého druhu v Česku a již po roce existence si získal mnoho příznivců. Dívkám se navíc daří inspirovat čtenáře k redukování odpadu a rozšiřovat všeobecné povědomí Čechů o celosvětovém fenoménu zero waste.

„Chtěly jsme informovat zdejší veřejnost o tomto životním stylu, protože ne každý umí anglicky a taky ne každého baví pátrat po informacích na různých místech. Jsme rády, že koncept zero waste oslovil tolik dalších lidí a čím víc jich o životu bez odpadu bude psát a vědět, tím líp. Ostatní blogy a iniciativy proto rozhodně nebereme jako konkurenci,“ říká Ondráčková. Dívka připouští, že žít bez odpadu není pro jednoho člověka zase takový problém. Na druhou stranu by však se zero waste životním stylem ráda pokračovala i nadále, někdy třeba i se svými dětmi. „Až jednou budu mít vlastní rodinu, chtěla bych ji k tomu také vést,“ dodává.

Průměrný Čech vyhodí do popelnice tři sta kilogramů odpadu za rok. Ve skutečnosti to tak ale vůbec být nemusí. Že to jde i jinak dokazují mnozí příznivci zero waste, tedy života bez odpadu. Základem tohoto životního stylu je snaha o maximální omezení odpadu do té míry, která je pro člověka přijatelná. Bez odpadu se už přes rok žije také Michaela Ondráčková. „Začínala jsem postupně malými změnami ve svém životě. Už dříve jsem si například na nákup nosila svou plátěnou tašku, ale to bylo opravdu jen minimum toho, co jsem mohla dělat. Po nějaké době jsem se pustila do dalších věcí. Byla to postupná cesta, na níž jsem zjišťovala co jím, odkud to pochází a pak také co se s tím stane,“ popisuje své začátky Ondráčková.


Přestože se to může zdát nemožné, Michaele se podařilo zredukovat množství odpadu natolik, že už vůbec nepotřebuje koš na směsný odpad a s tím tříděným musí k popelnici jen jednou za čtvrt roku. „Když něco na vyhození najdu, dávám to do takové malé krabičky. Ale to se stává opravdu minimálně, zvlášť po tom, co jsem si pořídila vermikompostér. Do něj dávám zbytky jídla, které by jinak putovaly do koše. Dále třídím sklo a papír, zato plast se u mě objevuje jen minimálně,“ říká Ondráčková. Právě vermikompostér je vybavením, které může zabránit spotřebě plastových sáčků do odpadkového koše. Od normálního kompostéru se odlišuje tím, že rozklad zbytků potravin zajišťují žížaly, které v něm žijí. Vermikompostér má Michaela v bytě a život s žížalami si nemůže vynachválit. „Nejprve jsem jim dávala jen malé množství zbytků, ale teď už to téměř neřeším, klidně jim tam dám i bambusový kartáček a ony si s tím poradí,“ vypráví.

Kromě záměny odpadkového koše za vermikompostér Michaela podnikla ještě mnohé další změny. Snaží se shánět potřebné věci z druhé ruky, a to včetně oblečení. Poškozený počítač nechá opravit místo toho, aby si koupila nový, po Brně chodí pěšky, a co je hlavní – nakupuje bez obalu. „Nejdůležitějším kritériem je pro mě to, aby byla potravina veganská, lokální a bez obalu. Proto nakupuji v bezobalových obchodech, kam si přinesu vlastní nádoby, třeba sklenice nebo plátěné pytlíky. Do supermarketů už vůbec nechodím, ale i tam se dá částečně bez obalu nakoupit například pečivo, ovoce a zelenina nebo potraviny z pultového prodeje,“ popisuje Ondráčková nakupování ve stylu zero waste.

I když se může zdát život se snahou o minimalizaci odpadu složitý, Michaelu nikdy ani nenapadlo, že by s tím přestala. Jistou zásluhu na tom má podle ní i blog, který založila spolu se svými dvěma kamarádkami. Nese název Czech Zero Waste, byl vůbec prvním svého druhu v Česku a již po roce existence si získal mnoho příznivců. Dívkám se navíc daří inspirovat čtenáře k redukování odpadu a rozšiřovat všeobecné povědomí Čechů o celosvětovém fenoménu zero waste.

„Chtěly jsme informovat zdejší veřejnost o tomto životním stylu, protože ne každý umí anglicky a taky ne každého baví pátrat po informacích na různých místech. Jsme rády, že koncept zero waste oslovil tolik dalších lidí a čím víc jich o životu bez odpadu bude psát a vědět, tím líp. Ostatní blogy a iniciativy proto rozhodně nebereme jako konkurenci,“ říká Ondráčková. Dívka připouští, že žít bez odpadu není pro jednoho člověka zase takový problém. Na druhou stranu by však se zero waste životním stylem ráda pokračovala i nadále, někdy třeba i se svými dětmi. „Až jednou budu mít vlastní rodinu, chtěla bych ji k tomu také vést,“ dodává Ondráčková.


Klíčová slova: zero waste, Czech Zero Waste, bez odpadu, život bez odpadu, vermikompostér, nulový odpad

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.